Internetové stránky určené zájemcům o výuku latiny

Podrobný výklad vybraných kapitol z gramatiky

Latinská gramatická terminologie

Většinou už každý nelatinář má ve své základní intelektuální výbavě poznatek o tom, že latinská terminologie se objevuje v řadě vědních disciplín a že plní funkci důležitého mezinárodního (a často i interkulturního) dorozumívacího média. Díky tomu například takový tým lékařů složený z členů různého jazykového původu má zcela jasnou představu o tom, co myslí jejich kolega tím, když vysloví "vulnus lacerum capitis" ("tržné poranění hlavy"). A podobné je to i v dalších oborech, kde hraje důležitou roli srozumitelnost a přesnost komunikace napříč zeměmi, kontinenty i celým světem. V dnešní době sice zaujímá pozici jakéhosi neoficiálního mezinárodního jazyka číslo jedna angličtina, ale právě ta samotná vychází ve velkém množství své obecné slovní i vědecké terminologické zásoby z latiny. Podobná situace je pak i v řadě dalších světových jazyků.

Latinská gramatická terminologie bývá u nás často upozaďována, což lze chápat ještě třeba na základních školách. Na všech vyšších vzdělávacích stupních ovšem už převládá terminologie latinská, a to zvláště díky své mezinárodní jednoznačnosti a srozumitelnosti, dílem pak možná i díky vědecké tradici a vytváření dojmu příslušnosti k intelektuální elitě - ale nebojte se, my určitě "elitařit" nebudeme. Učebnice a materiály, které budeme používat, se znalostí této terminologie často počítají. Ačkoliv i já často ještě při výkladech gramatiky uvádím rovněž české ekvivalenty některých termínů, dělám to spíše proto, abyste si zvykali na jejich latinskou podobu a abyste jim rozuměli. Bez toho se totiž v tomto oboru neobejdeme.

To nejdůležitější jsem shrnul v Přehledu základní latinské gramatické terminologie. Tento okruh termínů budeme podle potřeby s narůstající gramatikou rozšiřovat a obohacovat, ale osobně si myslím, že většina těchto výrazů vám nebude zcela neznámá a že si je rychle osvojíte. O něco komplexnější přehled latinských gramatických pojmů naleznete např. na Wikipedii pod heslem Seznam latinských gramatických pojmů.

Restituovaná výslovnost latiny

Restituovanou výslovností latiny chápeme soubor pravidel, která upravují podobu latinského mluveného projevu tak, aby se co nejvíce blížil tomu, jak se s největší pravděpodobností mluvilo v Římě před dvěma tisíci let, tedy v době Ciceronově. Vzhledem k tomu, že se lokální výslovnost latiny na různých územích v minulosti dost lišila, přistoupila dnes většina zemí k preferování jednotné restituované výslovnosti. U nás se ve školách většinou dává stále přednost naší české výslovnosti. Přesto se doporučuje, aby se každý latinář s těmito pravidly přinejmenším seznámil.

Odkazy ke stažení přehledu pravidel restituované výslovnosti s odchylkami od české výslovnosti: formát XLSX (pro MS Office), formát PDF (formát, který lze otevřít a tisknout beze ztráty obsahu téměř libovolným softwarem).

Začínáme s gramatikou sloves

Pokud jste se již seznámili s výslovností latiny a s její abecedou, osvěžili jste si nebo prohloubili latinskou terminologii, tak můžeme přistoupit k prvním kapitolám základní latinské gramatiky.

Když se podíváte do učebnic latiny, najdete tam téměř vždy jako úvodní učivo 1. konjugaci sloves v indikativu prézentu a 1. deklinaci latinských substantiv. Podívejme se nyní blíže na gramatiku 1. konjugace, indikativ prézentu (zkratka: 1. konj., ind. préz.):

I. konjugace IND. PRÉZ.AKTIVUMPASIVUM
Sg.1. persōnalaud-ō (chválím)laud-o-r (jsem chválen, -a, -o)
2. persōnalaud-ā-slaud-ā-ris
3. persōnalaud-a-tlaud-ā-tur
Pl.1. persōnalaud-ā-muslaud-ā-mur
2. persōnalaud-ā-tislaud-ā-minī
3. persōnalaud-a-ntlaud-ā-ntur

Imperativ 1. konj. vypadá následovně:

Sg.2. persōnalaud-ā! (chval!)
Pl.2. persōnalaud-ā-te! (chvalte!)

A konečně ještě infinitiv:

inf. préz. akt.inf. préz. pas.
laud-ā-re (chválit)laud-ā-rī (být chválen, -a, -o)

Abychom dokázali vždy bezpečně a správně přiřadit každé latinské sloveso k jeho vzoru (vzorem 1. konjugace je "laudō", jak jsme si nyní ukázali), musíme se vždy u každého slůvka učit jeho základní slovníkový tvar. Pro náš vzor vypadá následovně:

laudō, āre (čteme: laudō, laudāre)

Jak je tedy zřejmé, slovníkový tvar se skládá vždy na 1. místě z tvaru 1. sg. ind. préz. akt. a na druhém místě je vždy koncovka inf. préz. akt. V některých učebnicích najdete v prvních lekcích slovníkový tvar rozšířený ještě o tvar 2. sg. ind. préz. akt. - to aby se začátečníkům lépe určovala správná konjugace. V učebnici Špaňár-Kettner bývají slůvka ve tvaru:

laudō, ās, āre (čteme: laudō, laudās, laudāre)

Ve slovnících však najdete slovníkový tvar delší, bude vypadat takto:
laudō, āre, āvī, ātum (čteme: laudō, laudāre, laudāvī, laudātum)
Na třetí pozici je zde uveden tvar minulého času dokonavého činného (ind. pf. akt.) a na čtvrté pozici je pak tvar supina, od něhož se tvoří například tvary minulého času dokonavého trpného (ind. préz. pas), nebo minulý trpný přechodník (participium perfektu pasiva), ale o tom se budeme učit později. V cizojazyčných latinských slovnících (např. latinsko-anglických) bývá ve slovníkovém tvaru na čtvrté pozici místo supina uváděno participium perfektu pasiva, proto zde slovníkový tvar vypadá trochu odlišně (př.: laudō, āre, āvī, ātus), ale to vás bude zajímat pouze tehdy, když s takovými slovníky budete pracovat.

To, zda jste správně pochopili pravidla pro určování slovníkového tvaru, si můžete ověřit v krátkém cvičení, zkontrolovat si můžete správnost svých odpovědí v řešení.

Překládání latinského pasiva

Jak můžete vyčíst z přehledu časování vzrou 1. konjugace, latinské pasivum (náš trpný rod) je v latině tvořen jedním slovem = říkáme tomu jednoduchý slovesný tvar, zatímco v češtině užíváme tvaru složeného (z pomocného slovesa "být" + příčestí trpného významového slovesa). Tento trpný rod se však v češtině příliš neužívá, mnohem častěji se dává přednost aktivu (činnému rodu), nebo slovesnému tvaru se zvratným zájmenem "se". Uveďme si pár příkladů pro lepší porozumění:

laudorjsem chválen, -a, -o cantor -
dávám se chválit zpívá se o mně
chválí mě zpívají o mně

Takové příklady lze najít v učebnicích latiny. Ale možná ještě lepší představu o tom, jak si poradit s překladem pasiva, nám poskytne slůvko, které v učebnicích v těchto souvislostech uváděno není - my ovšem zábrany pánů profesorů sdílet nemusíme, takže zde je latinský výraz pro sloveso "milovat": amō, āre.

Pasivní tvar "amor" můžeme tedy přeložit klidně jako "jsem milován" - je to přesně podle pravidel, žádnou chybu jsme neudělali. Jenže si představte tu situaci, když se nějaký mladík dozví od své dívky (ať už mu to přímo řekla, nebo to vyčetl z náznaků jejího chování), že k němu chová něco více než jen sympatie. Římský mladík by v takovém okamžiku plný nadšení zajisté mohl vykřiknout: "Amor!" Ale vy, jako překladatelé, máte úkol toto jeho zvolání převést do češtiny, a to tak, aby to působilo zcela přirozeně, jako by to řekl našinec. Prosím vás, patetické "Jsem milován!" určitě vyloučíme okamžitě a bez váhání, protože to by žádný český adolescent v takové situaci nikdy neřekl. Jak to tedy lépe česky přeložit? Všechny informace ke správnému postupu jste už dostali výše, takže byste to dál měli zvládnout sami...

Čeho je dobré si všimnout u latinského časování

Pro správné tvoření latinských slov je vždy naprosto nezbytné správně určit kořen slova, za nějž klademe příslušné koncovky. U 1. konjugace to ještě pro nás nebude takový problém, ale u dalších konjugací by nám každá nepozornost mohla způsobovat problémy - jedno písmenko navíc, nebo jedno písmenko méně může zcela měnit smysl slova, nebo dokonce celých vět.

Z výše uvedené tabulky časování 1. konjugace je patrné, že koncovky, které klademe za kořen slova, jsou:

AKTIVUM-ā-s-a-t-ā-mus-ā-tis-a-nt
PASIVUM-or-ā-ris-ā-tur-ā-mur-ā-minī-a-ntur

Pokud chcete, aby pro vás každá další gramatika, kterou budeme probírat, byla jednodušší, všimněte si některých specifických vlastností těchto koncovek:

- Všechny koncovky v pasivu kromě jediné (2. pl.) obsahují písmeno "R". Přitom koncovka pro 2. os. pl., která "R" neobsahuje (-minī), je charakteristická tak, že si ji nemůžete splést s jinou koncovkou. Časem se vám bude poměrně snadno dařit ji rozpoznávat v textech.

- V tabulce pro časování vzoru "laudō" si můžete dále všimnout toho, že je zde pomlčkami oddělen nejen kořen slova od koncovky, ale také samotná koncovka je rozdělena na dvě části, např. pro 2. os. sg. máme "laud-ā-s". Je to proto, že první část této koncovky je tvořena kmenovou hláskou "A", která je charakteristická pro časování ind. préz. sloves 1. konjugace (skutečně, vokál "A" najdeme ve všech koncovkách kromě 1. os. sg.). Druhá část koncovky, tj. písmeno "S", je univerzální koncovka, kterou najdeme také u všech dalších konjugací v indikativu prézenta ve 2. os. sg. Jak si můžete v tabulce u vzoru "laudō" všimnout, toto pravidlo platí pro všechny koncovky, snad jen kromě 1. os. sg. a pl., která končí u 1. konjugace pouze na "O". Na základě tohoto poznatku si můžeme už nyní sestavit přehled zakončení všech konjugací v ind. préz.:

AKTIVUM-s-t-mus-tis-nt
PASIVUM-or-ris-tur-mur-minī-ntur

Za povšimnutí dále také stojí podobnost některých latinských koncovek s naší mateřštinou, tedy s češtinou (případně s dalšími indoevropskými jazyky, pokud byste pátrali až tak daleko). Zkusme si příklad:

ČESKYvol-á-me
LATINSKYvoc-ā-mus

Co myslíte? Našli byste další podobné hláskové shody či podobnosti mezi koncovkami (či celými slovy) v latině a češtině? Je nám ta latina opravdu tak cizí, jak může připadat těm, kteří ji neznají?

Latinská gramatika je sice složitější, než jsou gramatiky jiných dnešních jazyků, ale je systematická. Pokud budete pozorní a budete si všímat toho, jaká pravidla platí uvnitř tohoto gramatického systému, bude pro vás učení nové látky pokaždé vždy o něco jednodušší. Tak ať se daří. ;)

Začínáme s gramatikou substantiv

Máme za sebou sice základy latinských sloves, to nám ale ještě nestačí k tomu, abychom mohli číst jednoduché latinské věty a texty. Proto nyní pohlédneme pod pokličku 1. deklinace - co se pod ní skrývá?

U substantiv rozlišujeme gramatické kategorie pád, číslo a rod. Deklinací (skloňování) má latina celkem 5, první z nich se naučíme nyní:

I. deklinaceSg.Pl.
Nom.fēmin-afēmin-ae
Gen.fēmin-aefēmin-ārum
Dat.fēmin-aefēmin-īs
Ak.fēmin-amfēmin-ās
Vok.fēmin-a!fēmin-ae!
Abl.fēmin-āfēmin-īs

Pozor! Podle vzoru "fēmina" skloňujeme ta substantiva, která jsou ve slovníkovém tvaru

- v nom. sg. zakončena na "-a"
- a v gen. sg. zakončena na "-ae"

Slovníkový tvar u substantiv se skládá ze tří částí:

fēmina, ae, f. (čteme: fēmina, fēminae, femininum)

Na prvním místě je tvar nom. sg., na druhém tvar gen. sg. a na třetím rod substantiva.

Pozor si musíme dávat na latinská pomnožná substantiva. U nich platí stejné pravidlo o podobě slovníkového tvaru, jen se nesmíme nechat vyvést z míry tím, že jsou zde koncovky uváděny pouze v množném čísle (je to vlastně podobné, jako v češtině - zde máme také pomnožná substantiva, která nemají singulár, např. "dveře"). Slovníkový tvar pomnožných substantiv vypadá následovně:
dīvitiae, ārum, f. = bohatství (čteme: dīvitiae, dīvitiārum, femininum).

Také je dobré dávat si pozor na slova, jejichž kořen končí samohláskou (jak to můžeme vidět i v případě pomnožného substantiva "dīvitiae": kořen je zde "dīviti-"). U těchto slov nám může totiž činit potíže tvoření a vyslovování některých pádů, zvláště dativu a ablativu plurálu. Vezměme si jiný příklad, slůvko
- "industria, ae, f." (píle)
- jeho kořen je "industri-"
- dat. pl. je tedy "industrs" (čteme: industrijīs).

Čeho je dobré si všimnout u latinského skloňování

Podle vzoru "fēmina" skloňujeme převážně samá substantiva ženského rodu, tj. feminina. Výjimečně se mohou objevovat i maskulina, v klasické latině se nejčastěji setkáme s těmito čtyřmi:
- agricola, ae, m. (rolník)
- incola, ae, m. (obyvatel)
- poēta, ae, m. (básník)
- nauta, ae, m. (plavec, námořník);
Maskulina 1. deklinace bývají dále jména mužská, pojmenování národů a většiny řek.

Všimněte si také hlásky, která převažuje v koncovkách 1. deklinace - je to hláska "A" (samozřejmě, že nalezneme i pády, v nichž "A" v koncovce chybí, např. v dat. a abl. pl., což je dáno vývojem latiny, čímž se zde ovšem nebudeme zabývat; zájemcům na požádání však mohu vysvětlit). Také u latinských deklinací existují určité podobnosti a analogie, které můžeme najít napříč všemi čtyřmi skoňováními. Později se těmito rysy budeme zabývat blíže, pokud však nedáte jinak, více o tom se dočtete v popisu Přehledu skloňování substantiv všech deklinací.

Poznámka k ablativu a způsobu jeho překládání do češtiny:
Jak jste si jistě všimli, latina má pádů šest, zatímco čeština sedm. S prvními pěti latinskými pády při překladu do češtiny u jednoduchých školních vět obvykle příliš váhat nemusíme (pokročilé zvláštnosti latinských pádů se budeme učit později). Jenže u ablativu jsme možná na rozpacích, jak jej překládat - máme dát přednost českému šestému, či sedmému pádu?

- Naštěstí je často před ablativem nějaká předložka, která nás přesně navede ke správnému překladu (Dē Italiā = O Itálii).
- Pokud je však substantivum v ablativu bez předložky, doporučuji přednostně použít k překladu český instrumentál (7. pád), např.: īrā = hněvem; vītā = životem; glōriā = slávou; Vītā trānsmeāmus. = Procházíme životem.
- Pokročilejší způsoby překládání ablativu najdete v gramatice věnované ablativu časovému.

Technika překladu latinských vět

Způsob překladu latinských vět je ovlivněn zejména tím, jaký platí obvyklý slovosled v latině. Holý přísudek (vyjadřovaný určitým slovesem) bývá v latině obvykle na konci věty, zatímco v češtině je to naopak (přísudek zde bývá nejčastěji na druhém místě, např. hned za podmětem). Ukázku a návod ke správnému překládání latinských vět najdeme i v učebnici Špaňár-Kettner na stranách 18-19. My si zde uvedeme trochu jiný příklad:

Industriā glōriam patriae parāmus.

Tuto větu jsem vybral proto, abych vám ukázal, v čem spočívá důležité specifikum latiny. Možná víte, že čeština má jako jeden z mála jazyků poměrně mnoho pádů, což často dělá problémy cizincům, když se ji učí. Řada jiných světových jazyků totiž pády nemá, nebo přesněji, musí je vyjadřovat jiným způsobem, než koncovkou u substantiva - nejčastěji se k tomu účelu využívají předložky, nebo pozice substantiva ve větě. Například v angličtině si předložme takovouto větu:
- The teacher reprimands the pupil. = Učitel kárá žáka.

V češtině můžeme slovosled klidně prohodit, pokud například chceme položit důraz na jiný větný člen:
- Žáka kárá učitel. (Tato věta nám říká, že učitel kárá právě žáka a ne třeba nějakého pobudu hulákajícího na ulici před školou.)

Něco podobného už ale v angličtině říci nelze, alespoň ne tak jednoduše, jak to můžeme udělat v češtině. Angličtina totiž vyjadřuje předmět ("the pupil" = "žáka") pozičně, takže prohozený slovosled zcela změní smysl věty (a přiměje nás leda tak k smíchu):
The pupil reprimands the teacher. = Žák kárá učitele.

Totéž, co umí čeština, dokáže rovněž latina. Ve své praxi se však často setkávám s tím, že čeští žáci (snad jako by zapomněli na to, čím je charakteristická jejich vlastní mateřština, nebo snad pod vlivem všude stále více převládající angličtiny?) překládají latinu vždy pozičně, tedy špatně a leckdy nesmyslně. Pojďme se nyní společně podívat na výše uvedenou latinskou větu:

Industriā glōriam patriae parāmus.

Slovíčka:
industria, ae, f. - píle, přičinlivost;
glōria, ae, f. - sláva;
patria, ae, f. - vlast;
parō, ās, āre - připravovat, získávat;

1. Sloveso, které je pro překlad a interpretaci smyslu věty nejdůležitější, nalézáme na konci: "parāmus". Podle koncovky "-āmus" poznáme 1. sg. ind. préz. akt., správný překlad je tedy "připravujeme, získáváme".

2. Na druhém místě je důležité najít podmět (subjekt) věty, který by se zde měl vyskytovat ve tvaru nominativu sg. nebo pl. Jenže, žádné ze substantiv v nominativu není (sice je zde teoretická možnost výskytu nom. pl. u slova "patriae", ale toto slovo v plurálu prakticky nemá smysl). Není se čemu divit, v češtině také často podmět nevyjadřujeme, zvláště když tvoříme věty v první osobě. Podmět je "(my)".

3. Musíme správně určit ostatní větné členy, o nichž už víme, že jsou v jiných pádech, než v nominativu:
- industriā = abl. sg.; na základě toho, co jsme si o překládání ablativu řekli na konci úvodu k učivu substantiv, přeložíme tento tvar instrumentálem (kým, čím?): "pílí, přičinlivostí";
- glōriam = ak. sg.; přeložíme jako český 4. pád (koho, co?): "slávu";
- patriae = může jít o gen. nebo dat. sg., ale také o nom. nebo vok. pl.; Plurál už jsme však vyloučili u tohoto typu slova dříve a otázka, zda jde o gen. nebo dat. sg., je celkem zbytečná, protože ať už použijeme jednu nebo druhou možnost, smysl věty zůstane týž. Snad jen pro pořádek uveďme, že jako gen. sg. jde o přívlastek neshodný ke slovu "glōriam", tj. "glōriam patriae" = "slávu (čeho?) vlasti". Překlad dativem sg. stanovuje účel činnosti vyjádřené slovesem, takže "glōriam parāmus patriae" = "slávu získáváme vlasti (pro vlast)".

Nyní můžeme složit větné členy dohromady. Sloveso dáme podle zvyků češtiny na druhé místo ve větě, první slovo latinské věty může zůstat i v češtině na téže pozici:

Pílí připravujeme (získáváme) slávu vlasti (pro vlast).

Nelíbí se vám, jak je tato (pracovní) věta kostrbatá? No, snad není žádný problém ji nyní upravit do "hezčí" podoby a vytvořit nějaký volnější překlad, který ovšem musí zachovat původní smysl latinské předlohy. Při tom je dovoleno hledat jiná synonyma i jiné slovní obraty, kterými čeština (příp. jazyk, do něhož překládáme) oplývá. Je pravda, že u samostatných vět nejsou volné překlady ještě tak potřebné, ale až budete překládat celé texty, bez stylistických i dalších úprav se často neobejdete. A pokud máte cit pro jazyk, tak mi věřte, že vás to bude bavit.

Pozn: Jeden "pokročilejší" návod k překladu latinských vět (formát PDF) jsem vytvořil už dříve.

Přehled skloňování substantiv všech deklinací

Za nejvhodnější pomůcku pro osvojení učiva skloňování substantiv všech deklinací pokládám tabulku Přehled skloňování latinských substantiv. Kompozice této tabulky není náhodná, především si všimněte barevného pozadí jednotlivých polí.

Když si tabulku dobře prohlédnete, zjistíte, že modře je zde zvýrazněno skloňování 1. a 5. deklinace. Obě tato skloňování mají několik společných vlastností: 1) v jejich koncovkách převažují otevřené samohlásky "a" a "e" (přívlastek "otevřené" znamená, že se při jejich vyslovování naše ústa přirozeně otevírají více, než při vyslovování jiných vokálů); 2) u obou deklinací výrazně převažují substantiva ženského rodu, jen výjimečně se najdou některá maskulina a nejsou zde žádná neutra; 3) skloňování 1. a 5. deklinace bývá pravidelné, výjimky jsou zcela ojedinělé a pokud jsou, tak se týkají hlavně slov cizího (např. řeckého) původu.

Zelenou barvou je pak vyznačeno pozadí 2. a 4. deklinace. Je to proto, že: 1) v koncovkách zde převažují uzavřené vokály "o" a "u" (uzavřené samohlásky jsou ty, při jejichž vyslovování se nám rty uzavírají do kroužku); 2) naprostá většina substantiv 2. a 4. deklinace jsou maskulina, feminina se tu vyskytují jen výjimečně; 3) podle 2. i 4. deklinace skloňujeme již i neutra, ale ta bývají pravidelná.

A nakonec žlutá barva pozadí náleží 3. deklinaci. V jejích koncovkách sice převažuje vokál "i", ale na rozdíl od ostatních skloňování je jinak velmi nepravidelná. Má nejvíce vzorů, nejvíce odchylek a různých nepravidelností. Stejně tak u ní nelze ani jednoduše tipovat rod substantiv, což by se nám u ostatních deklinací mohlo v naprosté většině případů úspěšně dařit jen na základě znalosti základních vlastností "modrých" a "zelených" polí tabulky. Neutra 3. deklinace se skloňují podle dvou vzorů ("carmen" a "mare"), alespoň však jsou lépe rozpoznatelná podle svého slovníkového tvaru. Na to, abychom si dokázali osvojit skloňování 3. deklinace na vysoké úrovni, už potřebujeme hodně úsilí, získávání zkušeností i vynalézání pomůcek a mnemotechnických nástrojů. Žlutá říká pozor, tady už to tak snadno nepůjde.

Podrobný výklad gramatiky skloňování latinských substantiv naleznete např. v učebnici Špaňár-Kettner:

1. deklinace na straně 18,

2. deklinace na straně 22,

3. deklinace na stranách 41, 45 a 46,

4. deklinace na straně 76 a

5. deklinace na straně 80, nebo v běžně dostupných přehledech latinské mluvnice.

Ablativ časový

V latinskem ablativu splynuly tvary i významy tří pádů, původního ablativu odlukového (ablativus separativus) na otázku odkud?, lokálu na otázku kde? a instrumentálu na otázku (s) čím? Využití možností ablativu se však rozšířilo dále a bylo možné ho používat i při určeních na otázku kdy?, což je význam časový (ablativus temporis). Slovo v ablativu pak samo nebo svým určením odkazuje na časový údaj:

Příklad abl. časovéhoPřeklad (českým příslovečným určením času)
dieve dne
noctev noci
verena jaře
aestatev létě
initiona začátku
comitiiso komitiích
solis occasupři západu slunce
ludis Romaniso římských hrách
patrum memoriaza paměti otců
primo bello Punicoza první punské války

Ablativ tempore, prostý nebo s předložkou in: in tempore, bez přívlastku = "v pravý čas".

Znamenají-li výrazy jako tempus apod. spíše stav, okolnosti, poměry, užívá se i při nich na otázku kdy? abl. s předložkou in: in hoc tempore = "v takovéto době".

Příslovečné určení místa v latině

K vyjádření prostého příslovečného určení místa se v latině užívá předložkových pádů podobně jako v češtině, ale jsou zde mnohé výjimky, na které krátce upozorníme.

Standardně platí: předložka IN + ablativ:

V kuchyni = in culīnā, v lesích = in silvīs.

Ablativ místní (ablatīvus locī) u jmen měst a menších ostrovů náležících ke 3. deklinaci nebo u jmen pomnožných BEZ PŘEDLOŽKY:

Žít v Kartágu, Aténách = vīvere Carthāgine, Athēnīs.

Genitiv singuláru (vlastně lokálu) užíváme u vlastních jmen 1. a 2. deklinace opět BEZ PŘEDLOŽKY:

V Římě = Rōmae, v Korintu = Corinthī.

Lokálu se používá také u obecných jmen:

doma = domī, na venkově = rūrī.

V jiných významech než má český lokál s předložkou "v" se užívá i v latině u jmen měst na otázku "kde?" předložkových pádů:

Bellum ad Mutinam gerēbātur = Válka byla vedena u Mutiny.

Prostý ablativ na otázku "kde?" nacházíme také ve spojení:

terrā marīque = na zemi i na moři.

Prostý ablativ u slov "locus" a "pars", pokud mají u sebe přívlastek:

hōc locōna tomto místě
idōneō locōna vhodném místě
alterā partena druhé straně
dextrā laevā (parte)napravo, nalevo

Prostý ablativ u slov jako "via" na označení toho, kde a kudy se děje pohyb vyjádřený slovesem:

Rēctā viā īre = jít přímou cestou.

Prostý ablativ u slov označujících prostor, jsou-li spojena s přívlastkem "tōtus", "omnis", "medius":

Tōtā Italiā = v celé Itálii, omnibus oppidīs = ve všech městech.

Básnicky, v poklasické próze, příp. i jinde:

Saxō resēdit pāstor (Ovidius) = na kámen usedl pastýř.

Abl. "locō" prostý, nebo s předložkou "in": "in locō", je-li bez přívlastku, překládáme "na pravém místě"; je-li k němu připojený genitiv, překládáme "na místě někoho, nebo něčeho":

Fīliī locō nebo in fīliī locō esse = být na místě syna.

Složené příslovečné určení místa tvořené odlišně od češtiny

Latinský způsob vyjadřování příslovečného určení místa u složených větných členů typu "in mediā culīnā", "in extrēmā naviculā" se liší od češtiny a může být z neznalosti špatně překládán. Latinské příslovečné určení místa se vždy tvoří tak, že gramatická závislost sestupuje hierarchicky od nejobecnějšího větného členu k tomu nejkonkrétnějšímu (což je vlastně velmi logické). Výraz upřesňující příslovečné určení místa je tedy podřízen hlavnímu substantivu a chová se vzhledem k němu jako přívlastek shodný, tedy jako adjektivum přejímá rod, číslo a pád řídícího substantiva. Logická struktura příslovečného určení (PU) z našeho příkladu je tedy následující:

1. Obecná informace2. Konkrétní informace
v kuchyniuprostřed

Sice bychom mohli také v češtině stvořit větu, která by zachovávala tuto strukturu: "Stojím v kuchyni uprostřed" a nejspíš by nám všichni rozuměli, ale mnohem pravděpodobnější je, že naše oznámení bude vypadat jinak:

ČESKY1. Předložka vyjadřující vztah vzhledem k obecnému pojmu (předmětu)2. Obecný pojem (řízen předložkou)
Stojímuprostředkuchyně

V češtině došlo k tomu, že příslovce místa ("uprostřed") se svým původním substantivním významem ("ve středu") bylo použito ve funkci předložky, která tak řídí obecnější termín ("kuchyně").

Latina se chová v této situaci přísně logicky a gramatickou závislost pojmů podržuje ve směru od obecné informace ke konkrétní. Předložka "in" zde nesplyne s přívlastkem blíže definujícím místo a řídí pouze obecný pojem "culīna", který následně řídí gramatické kategorie svého přívlastku místa, adjektiva "medius". Podívejme se tedy na gramatickou strukturu této věty:

LATINSKY1. Předložka2. Obecný pojem3. Konkrétní pojem (řízen obecným pojmem)
Stōinculīnāmediā

Je již celkem jedno, že latina v praxi pozmění slovosled této "pracovní" věty, ale výše stanovenou závislost jednotlivých větných členů si nadále podrží ("In mediā culīnā stō"). Je přitom zřejmé, že do češtiny nemůžeme takovou větu nikdy překládat doslovně, ale musíme se řídit jejím smyslem.

Podobně také musíme překládat slovní spojení typu "in extrēmā naviculā" (latinsky "extrēmus" znamená "nejzadnější", "nejvzdálenější", "poslední") jako "na zádi loďky" a ne jinak.

Prézentní slovesný kmen

Pozn.: Prézentním kmenem rozumíme všechny slovesné časy a způsoby, které lze tvořit od kořene sloves všech konjugací u prvního a druhého slovníkového tvaru:

např. "laudō, āre" má préz. kmen "laud-".

Tvoří se odtud indikativy a konjunktivy prézentu, imperfekta, a futura I, ale také imperativy, infinitivy, nebo participium préz. akt. Jiný slovesný kmen je perfektní = ten se tvoří od třetího slovníkového tvaru (např. ind. pf. akt. laudāv-ī); poslední je supinový kmen, který se tvoří od čtvrtého slovníkového tvaru (např. ind. pf. pas. laudāt-us sum).

Od prézentního slovesného kmene tvoříme:

- indikativ prézenta aktiva i pasiva (laudō, laudor),

- imperativ (laudā, laudāte),

- infinitiv prézentu aktiva i pasiva (laudāre, laudārī),

- participium prézentu aktiva (učebnice s. 55) (laudāns),

- indikativ imperfekta aktiva i pasiva (laudābam, laudābar),

- indikativ imperfekta aktiva i pasiva (laudābam, laudābar),

- futurum I. sloves 1.-2. a 3.-4. konjugace (laudābō, laudābor; legam, legar),

- konjunktiv prézentu aktiva i pasiva, učebnice s. 99 a 104 (laudem, lauder; legam, legar),

- konjunktiv imperfektu aktiva i pasiva, učebnice s. 99 a 104 (laudārem, laudārer; legerem, legerer),

- gerundivum, učebnice s. 192 (laudandus),

- gerundium, učebnice s. 196 (occāsiō laudandī).

Jednotný náhled na způsoby tvoření slovesných tvarů od celého prézentního kmene nabízí tabulka Jednotný přehled "příznaků" sloves 1.-4. konjugace (prézentní kmen). Postupem času byste měli být schopní opustit (výše uvedené) dílčí tabulky pro časování indikativu prézenta, ind. impf., ind. fut. I atd. a nahradit je touto jedinou tabulkou - je sice více schematická a méně polopatická, ale naopak obsahuje vše podstatné k velkému množství učiva na malém prostoru. Je třeba se ji naučit nejprve dobře používat, aby vám mohla spolehlivě sloužit.

Indikativ perfekta aktiva (minulý čas dokonavý činný)

Každý, kdo začíná s latinou, se již brzy seznamuje s indikativem imperfekta aktiva (minulým časem nedokonavým). Ten se tvoří pomocí zvláštní přípony
"-āba-" nebo "-(i)ēba-" k
prézentnímu kmeni: laudābam = chválil jsem.

Indikativ perfekta aktiva je oproti tomu tvar, který se tvoří od perfektního kmene (v našich slovnících je to třetí slovníkový tvar), který vždy poznáme podle toho, že je zakončen vokálem (samohláskou) "-ī":

laudāvī = pochválil jsem (od "laudō, āre, āvī, ātum"),

monuī = napomenul jsem (od "moneō, ēre, monuī, monitum"),

lēgī = přečetl jsem (od "legō, ere, lēgī, lēctum"),

cēpī = vzal jsem (od "capiō, ere, cēpī, captum"),

audīvī = uslyšel jsem (od "audiō, īre, īvī, ītum").

Časování ind. pf. akt. se provádí přidáváním koncovek k perfektnímu kořeni:

SingulárPlurál
1. persōna-imus
2. persōna-istī-istis
3. persōna-it-ērunt

Kořen slova zjistíme vždy oddělením koncového "-ī" od 3. slovníkového tvaru. Příklady:

- cantō, āre, āvī, ātum; "cantāv-ī" = zazpíval(a) jsem; kořen: "cantāv-";

- colō, ere, coluī, cultum; "colu-ī" = obdělal(a) jsem; kořen: "colu-";

- scrībō, ere, scrīpsī, scrīptum; "scrīps-ī" = napsal(a) jsem; kořen: "scrīps-";

- veniō, īre, vēnī, ventum; "vēn-ī" = přišel(-la) jsem; kořen: "vēn-";

- pellō, pellere, pepulī, pulsum; "pepul-ī" = zahnal(a) jsem; kořen: "pepul-";

Zkusíme si tedy časovat nějaké sloveso v indikativu perfekta aktiva v praxi, např. "dīcō, ere, dīxī, dictum" (říkat), kořen je "dīx-":

SingulárPlurál
1. persōnadīxī (řekl jsem)dīximus (řekli jsme)
2. persōnadīxistīdīxistis
3. persōnadīxitdīxērunt

Pozor, kořen slova u perfektního kmene může být u různých slov odlišný. Nejvíce pravidelná je 1. konjugace, kde téměř všechna slovesa tvoří perfektum pomocí přípony "-āvī". Jenže u řady ostatních sloves, zvláště pak u 3. konjugace, to už neplatí. Často nám tedy nezbývá nic jiného, než se tvar perfekta naučit zpaměti. Naštěstí u řady slov nám může pomáhat intuice, nebo slova odvozená z latiny, případně notoricky známé latinské výroky.

Snad téměř každý (včetně mnoha nelatinářů) zná slavný Caesarův výrok:

Vēnī, vīdī, vīcī. = Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem.

Je to skvělý příklad použití latinského perfekta a současně je to i vynikající pomůcka k zapamatování perfektního kmene tří důležitých slov. Bohužel, už ne každý ví, že se musí všechny slabiky v tomto sitátu vyslovovat dlouze. Pro nás je to důležité kvůli tomu, abychom si zapamatovali, že se perfektum u těchto slov tvoří dloužením kmenové hlásky.

Vēnī = od "veniō, īre, vēnī, ventum" (přijít, přicházet),

Vīdī = od "videō, ēre, vīdī, vīsum" (vidět),

Vīcī = od "vincō, ere, vīcī, victum" (vítězit, porážet);

Překládat je třeba perfektum (téměř) vždy dokonavě, tedy alespoň, pokud to v češtině jde. Toho dosáhneme většinou použitím vhodné předpony ke slovesu (do-, u-, za-, na-, apod.), nebo použitím dokonavého tvaru českého slovesa (přicházet - přijít). Příklady:

- trahō, ere, trāxī, tractum = táhnout, vléci; "trāxī" přeložíme např. jako "utáhnul jsem", nebo "zatáhnul jsem", nebo "dovlékl jsem" apod.

- aggerō, ere, gessī, gestum = přinášet (nedokonavá varianta), přinést (dokonavá varianta); "aggessī" proto musíme přeložit pomocí druhého slova "přinesl jsem".

U některých slov se nám ale nemusí podařit najít dokonavý způsob překladu, to nás určitě napadne u slovesa "být":

- "sum esse, fuī, -, futūrus", perfektum "fuī" přeložíme prostě "byl(a) jsem". (Pomlčka na místě 4. slovníkového taru znamená, že sloveso "esse" netvoří supinum, ale může tvořit tvar "futūrus" - o tom později.)

To, že my nemáme pro tento slovesný tvar adekvátní způsob překladu, ještě neznamená, že je to "nadbytečný" tvar. Rodilí mluvčí zde možná dokázali dokonavost rozlišovat. Pokud budeme psát svůj vlastní text, asi bychom se měli držet toho, v jakém čase je popisován (odehrává se) daný kontextuální celek. Můžeme si zkusit uvést příklady obou situací, na pomoc si vezmeme také výše zmíněný Caesarův citát. Ještě předtím si však doplníme znalost jednoho slovesného tvaru, který je složeninou slovesa "esse": "intersum, interesse, interfuī, -" = "být při tom".

Vēnī, vīdī, vīcī et amīcus interfuit. = Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem a přítel byl u toho. (Perfektu jsme zde dali přednost proto, že i kontext je dokonavý.)

Amīca pulchrē cantābat et ego intereram. = Přítelkyně krásně zpívala a já jsem byl u toho. (Kontext nedokonavého slovesného tvaru.)

Výklad tohoto učiva lze najít také v učebnici Špaňár-Kettner na stranách 134-136.

Indikativ perfekta pasiva (minulý čas dokonavý trpný)

Kvůli nárokům, které na nás klade kniha o Perseovi, již máme rozečtenou, zde ještě ponechávám výklad gramatiky indikativu perfekta pasiva (ind. pf. pas.). Zatímco ind. pf. akt., který už známe, se tvoří od 3. slovníkového tvaru,

"laudō, āre, āvī, ātum" - ind. pf. akt.: "laudāvī" "pochválil(-a, -o) jsem",

ind. pf. pas. je složený tvar, který obsahuje jmennou část utvořenou od 4. slovníkového tvaru (od "laudātum") a pomocné sloveso "esse" ve tvarech ind. préz. akt. (tedy "sum", "es", "est" atd.). Pozor, nestačí pouze měnit pomocné sloveso, je třeba dbát také na to, aby se koncovka jmenného tvaru shodovala s rodem podmětu pojícího se ke slovesu, a to podle 1. a 2. deklinace, např.

"laudātus sum" - ind. pf. pas. masc.: "byl jsem pochválen", ale
"laudāta sum" - ind. pf. pas. fem.: "byla jsem pochválena", nebo
"laudātum sum" - ind. pf. pas. fem.: "bylo jsem pochváleno", nebo v plurálu
"laudātī sumus" - ind. pf. pas. masc.: "byli jsme pochváleni" apod.

Otázka: Proč se tvar "laudātus sum" překládá minulým časem, když je pomocné sloveso v přítomném času?
Odpověď: Jde o složený slovesný tvar, ve kterém pomocné sloveso není primárním nositelem času! Všimnětě si jmenného tvaru "laudātus" - tento tvar sám o sobě je minulý přechodník trpný (participium perfekta pasiva), který lze do češtiny přeložit mj. jako "byv pochválený", nebo "ten, který byl pochválen". Když to vyjádřím zjedodušeně, ve tvarech indikativu perfekta pasiva je již jmenný tvar (laudātus) nositelem "minulosti", zatímco pomocné sloveso (sum) už má jen doplňující význam (spoluurčuje např. osobu a číslo).

Využít můžete také přehledy gramatiky, např. v učebnici Špaňár-Kettner vše najdete na straně 239 (první řádek tabulky na druhé části dvojstrany).

Supinum a specifika slovníkového tvaru sloves

Stručný přehled:

Sloveso pohybu + 4. slovníkový tvar na -umPřeklad
Veniō cantātum.Přicházím zpívat.
Pater mē cubitum mittit.Otec mě posílá ležet.

Podrobný výklad:

Supinum je zvláštní tvar slovesného substantiva, který v dnešní češtině nemá obdoby. Trochu zjednodušeně ho můžeme chápat jako nějaký druh infinitivu. Nezanikl ale zcela beze zbytku, jeho pozůstatky si ukážeme později.

Supinum I se používá obvykle ve spojení se slovesy pohybu a označuje cíl, účel či smysl pohybu. Pro překlad do češtiny nám stačí použít obyčejný infinitiv.

Veniō vōs monitum. = Přicházím vás napomenout.
Vēnātum eō. = Jdu lovit (na lov). Hodlám (chci) lovit.

Ve spojení se slovesem "eō" se může supinum používat také pro vyjádření modality, chtění, hodlání něco dělat = děj, který se ještě nekoná, ale teprve k němu dojde. Proto jsme předchozí ukázkovou větu mohli přeložit také jako "Hodlám lovit".

Supinum po slovesech pohybu se označuje také číslovkou jako supinum I. Latina má totiž ještě supinum II, které se tvoří pomocí koncovky "", tedy vlastně jakoby podle ablativu IV. deklinace. Vyskytuje se zpravidla jen u vybraných adjektiv, jako "facilis, e" (snadný), "difficilis, e" (nesnadný), "optimus, a, um" (nejlepší, skvělý), "mīrābilis, e" (podivuhodný), "incrēdibilis, e" (neuvěřitelný). Také u těchto adjektiv vlastně supinum II vyjadřuje dějové určení jejich adjektivního obsahu. Supinum II se vyskytuje jen u některých sloves (protože u jiných nemá smysl). Nejčastěji jde o tvary "factū" (ke konání, konáním), "dictū" (k povědění), "audītū" (k poslechu). Příklady:

Facilis factū = snadný k udělání (provedení);
mīrābile dictū = podivné k povědění = divná věc = div divoucí.

Velmi vzácně lze najít v latině také supinum III, které má dativní koncovku "-tuī" podle IV. deklinace. Například u Flavia Vopisca máme zachované slovní spojení "dignus memorātuī" = "hodný připomínání (toho, aby se o něm vypravovalo)". Ale to zde zmiňujeme spíše jen pro zajímavost. Pro studenta latiny je nejdůležitější znát především supinum I a jeho užití.

Supinum najdeme ve slovnících na posledním místě, jako čtvrtý slovníkový tvar:

"laudō, āre, āvī, ātum" - supinum: laudātum.

Ale pozor, v anglických slovnících, které často dnes používáme pro jejich snadnou dostupnost na internetu, bývá trochu odlišné řazení slovníkových tvarů sloves. Tak například na Perseovi můžeme najít Lewisův latinsko-anglický slovník, kde je pořadí tvarů uspořádáno s drobnou odlišností - tvar infinitivu prézentu aktiva je až na konci jako čtvrtý tvar, zatímco my ho máme v našich slovnících už na druhém místě. A místo supina zde najdeme tvar participia perfekta pasiva, který se od supina liší ve tvaru pro maskulina vlastně jen koncovým "-s" místo supinového "-m" - viz Lewisův anglický slovník:

laudō, āvī, ātus, āre; - "laudātus (a, um)" = "pochválený (á, é)".
Supinum I utvoříme záměnou koncového "-s" za "-m": laudātum.

Supinum se tedy, jak vyplývá z předchozího příkladu, používá také ke tvoření participia perfektu pasiva = v češtině jím rozumíme obvykle jmenný slovesný tvar utvořený z příčestí trpného, většinou s dokonavým významem. To je však už jiná kapitola gramatiky.

A nakonec ještě slíbená zmínka o historii supina v češtině a jeho pozůstatcích. Supinum se tvořilo od sloves pomocí koncovek "-c" nebo "-t". Pokud mělo sloveso v infinitivu dlouhou samohlásku, v supinu došlo k jejímu zkrácení, např.:

Starý infinitivSupinumDnešní infinitiv ovlivněný supinovým zakončením
spátispatspát
pécipecpéct
brátibratbrát

Příklad ze staré češtiny: Příde súdit živých i mrtvých. Pokud dnes řekneme větu "Jdu spat", může nám to připadat jako hovorová čeština. Ve skutečnosti však jde o správné použití zkráceného supinového tvaru "spat" po slovese pohybu "jdu".

Obsah

- Latinská gramatická terminologie

- Restituovaná výslovnost latiny

- Začínáme s gramatikou sloves

- Začínáme s gramatikou substantiv

- Technika překladu latinských vět

- Přehled skloňování substantiv všech deklinací

- Ablativ časový

- Příslovečné určení místa v latině

- Prézentní slovesný kmen

- Indikativ perfekta aktiva

- Indikativ perfekta pasiva

- Supinum a specifika slovníkového tvaru sloves

Tato stránka slouží především k objasnění těch věcí, které potřebují naši zvýšenou pozornost. Vycházíme zde z praktických zkušeností výuky latiny a zohledňujeme hlubší pochopení učiva.

Prostor je zde dán také vašim připomínkám, dotazům a žádostem o vysvětlení, které často poukazují na jevy, které vyučující ze svého pohledu pokládá za samozřejmost, zatímco pro žáky mohou být něčím zcela novým a neznámým.

 © 2008-2020  |  KONTAKT: provaznik.martin@seznam.cz