Internetové stránky určené zájemcům o výuku latiny

Podrobný výklad vybraných kapitol z gramatiky

Restituovaná výslovnost latiny

Restituovanou výslovností latiny chápeme soubor pravidel, která upravují podobu latinského mluveného projevu tak, aby se co nejvíce blížil tomu, jak se s největší pravděpodobností mluvilo v Římě před dvěma tisíci let, tedy v době Ciceronově. Vzhledem k tomu, že se lokální výslovnost latiny na různých územích v minulosti dost lišila, přistoupila dnes většina zemí k preferování jednotné restituované výslovnosti. U nás se ve školách většinou dává stále přednost naší české výslovnosti. Přesto se doporučuje, aby se každý latinář s těmito pravidly přinejmenším seznámil.

Odkazy ke stažení přehledu pravidel restituované výslovnosti s odchylkami od české výslovnosti: formát XLSX (pro MS Office), formát PDF (formát, který lze otevřít a tisknout beze ztráty obsahu téměř libovolným softwarem).

Přehled skloňování substantiv všech deklinací

Za nejvhodnější pomůcku pro osvojení učiva skloňování substantiv všech deklinací pokládám tabulku Přehled skloňování latinských substantiv. Kompozice této tabulky není náhodná, především si všimněte barevného pozadí jednotlivých polí.

Když si tabulku dobře prohlédnete, zjistíte, že modře je zde zvýrazněno skloňování 1. a 5. deklinace. Obě tato skloňování mají několik společných vlastností: 1) v jejich koncovkách převažují otevřené samohlásky "a" a "e" (přívlastek "otevřené" znamená, že se při jejich vyslovování naše ústa přirozeně otevírají více, než při vyslovování jiných vokálů); 2) u obou deklinací výrazně převažují substantiva ženského rodu, jen výjimečně se najdou některá maskulina a nejsou zde žádná neutra; 3) skloňování 1. a 5. deklinace bývá pravidelné, výjimky jsou zcela ojedinělé a pokud jsou, tak se týkají hlavně slov cizího (např. řeckého) původu.

Zelenou barvou je pak vyznačeno pozadí 2. a 4. deklinace. Je to proto, že: 1) v koncovkách zde převažují uzavřené vokály "o" a "u" (uzavřené samohlásky jsou ty, při jejichž vyslovování se nám rty uzavírají do kroužku); 2) naprostá většina substantiv 2. a 4. deklinace jsou maskulina, feminina se tu vyskytují jen výjimečně; 3) podle 2. i 4. deklinace skloňujeme již i neutra, ale ta bývají pravidelná.

A nakonec žlutá barva pozadí náleží 3. deklinaci. V jejích koncovkách sice převažuje vokál "i", ale na rozdíl od ostatních skloňování je jinak velmi nepravidelná. Má nejvíce vzorů, nejvíce odchylek a různých nepravidelností. Stejně tak u ní nelze ani jednoduše tipovat rod substantiv, což by se nám u ostatních deklinací mohlo v naprosté většině případů úspěšně dařit jen na základě znalosti základních vlastností "modrých" a "zelených" polí tabulky. Neutra 3. deklinace se skloňují podle dvou vzorů ("carmen" a "mare"), alespoň však jsou lépe rozpoznatelná podle svého slovníkového tvaru. Na to, abychom si dokázali osvojit skloňování 3. deklinace na vysoké úrovni, už potřebujeme hodně úsilí, získávání zkušeností i vynalézání pomůcek a mnemotechnických nástrojů. Žlutá říká pozor, tady už to tak snadno nepůjde.

Podrobný výklad gramatiky skloňování latinských substantiv naleznete např. v učebnici Špaňár-Kettner:

1. deklinace na straně 18,

2. deklinace na straně 22,

3. deklinace na stranách 41, 45 a 46,

4. deklinace na straně 76 a

5. deklinace na straně 80, nebo v běžně dostupných přehledech latinské mluvnice.

Ablativ časový

V latinskem ablativu splynuly tvary i významy tří pádů, původního ablativu odlukového (ablativus separativus) na otázku odkud?, lokálu na otázku kde? a instrumentálu na otázku (s) čím? Využití možností ablativu se však rozšířilo dále a bylo možné ho používat i při určeních na otázku kdy?, což je význam časový (ablativus temporis). Slovo v ablativu pak samo nebo svým určením odkazuje na časový údaj:

Příklad abl. časovéhoPřeklad (českým příslovečným určením času)
dieve dne
noctev noci
verena jaře
aestatev létě
initiona začátku
comitiiso komitiích
solis occasupři západu slunce
ludis Romaniso římských hrách
patrum memoriaza paměti otců
primo bello Punicoza první punské války

Ablativ tempore, prostý nebo s předložkou in: in tempore, bez přívlastku = "v pravý čas".

Znamenají-li výrazy jako tempus apod. spíše stav, okolnosti, poměry, užívá se i při nich na otázku kdy? abl. s předložkou in: in hoc tempore = "v takovéto době".

Prézentní slovesný kmen

Pozn.: Prézentním kmenem rozumíme všechny slovesné časy a způsoby, které lze tvořit od kořene sloves všech konjugací u prvního a druhého slovníkového tvaru:

např. "laudō, āre" má préz. kmen "laud-".

Tvoří se odtud indikativy a konjunktivy prézentu, imperfekta, a futura I, ale také imperativy, infinitivy, nebo participium préz. akt. Jiný slovesný kmen je perfektní = ten se tvoří od třetího slovníkového tvaru (např. ind. pf. akt. laudāv-ī); poslední je supinový kmen, který se tvoří od čtvrtého slovníkového tvaru (např. ind. pf. pas. laudāt-us sum).

Od prézentního slovesného kmene tvoříme:

- indikativ prézenta aktiva i pasiva (laudō, laudor),

- imperativ (laudā, laudāte),

- infinitiv prézentu aktiva i pasiva (laudāre, laudārī),

- participium prézentu aktiva (učebnice s. 55) (laudāns),

- indikativ imperfekta aktiva i pasiva (laudābam, laudābar),

- indikativ imperfekta aktiva i pasiva (laudābam, laudābar),

- futurum I. sloves 1.-2. a 3.-4. konjugace (laudābō, laudābor; legam, legar),

- konjunktiv prézentu aktiva i pasiva, učebnice s. 99 a 104 (laudem, lauder; legam, legar),

- konjunktiv imperfektu aktiva i pasiva, učebnice s. 99 a 104 (laudārem, laudārer; legerem, legerer),

- gerundivum, učebnice s. 192 (laudandus),

- gerundium, učebnice s. 196 (occāsiō laudandī).

Jednotný náhled na způsoby tvoření slovesných tvarů od celého prézentního kmene nabízí tabulka Jednotný přehled "příznaků" sloves 1.-4. konjugace (prézentní kmen). Postupem času byste měli být schopní opustit (výše uvedené) dílčí tabulky pro časování indikativu prézenta, ind. impf., ind. fut. I atd. a nahradit je touto jedinou tabulkou - je sice více schematická a méně polopatická, ale naopak obsahuje vše podstatné k velkému množství učiva na malém prostoru. Je třeba se ji naučit nejprve dobře používat, aby vám mohla spolehlivě sloužit.

Indikativ perfekta aktiva (minulý čas dokonavý činný)

Každý, kdo začíná s latinou, se již brzy seznamuje s indikativem imperfekta aktiva (minulým časem nedokonavým). Ten se tvoří pomocí zvláštní přípony
"-āba-" nebo "-(i)ēba-" k
prézentnímu kmeni: laudābam = chválil jsem.

Indikativ perfekta aktiva je oproti tomu tvar, který se tvoří od perfektního kmene (v našich slovnících je to třetí slovníkový tvar), který vždy poznáme podle toho, že je zakončen vokálem (samohláskou) "-ī":

laudāvī = pochválil jsem (od "laudō, āre, āvī, ātum"),

monuī = napomenul jsem (od "moneō, ēre, monuī, monitum"),

lēgī = přečetl jsem (od "legō, ere, lēgī, lēctum"),

cēpī = vzal jsem (od "capiō, ere, cēpī, captum"),

audīvī = uslyšel jsem (od "audiō, īre, īvī, ītum").

Časování ind. pf. akt. se provádí přidáváním koncovek k perfektnímu kořeni:

SingulárPlurál
1. persōna-imus
2. persōna-istī-istis
3. persōna-it-ērunt

Kořen slova zjistíme vždy oddělením koncového "-ī" od 3. slovníkového tvaru. Příklady:

- cantō, āre, āvī, ātum; "cantāv-ī" = zazpíval(a) jsem; kořen: "cantāv-";

- colō, ere, coluī, cultum; "colu-ī" = obdělal(a) jsem; kořen: "colu-";

- scrībō, ere, scrīpsī, scrīptum; "scrīps-ī" = napsal(a) jsem; kořen: "scrīps-";

- veniō, īre, vēnī, ventum; "vēn-ī" = přišel(-la) jsem; kořen: "vēn-";

- pellō, pellere, pepulī, pulsum; "pepul-ī" = zahnal(a) jsem; kořen: "pepul-";

Zkusíme si tedy časovat nějaké sloveso v indikativu perfekta aktiva v praxi, např. "dīcō, ere, dīxī, dictum" (říkat), kořen je "dīx-":

SingulárPlurál
1. persōnadīxī (řekl jsem)dīximus (řekli jsme)
2. persōnadīxistīdīxistis
3. persōnadīxitdīxērunt

Pozor, kořen slova u perfektního kmene může být u různých slov odlišný. Nejvíce pravidelná je 1. konjugace, kde téměř všechna slovesa tvoří perfektum pomocí přípony "-āvī". Jenže u řady ostatních sloves, zvláště pak u 3. konjugace, to už neplatí. Často nám tedy nezbývá nic jiného, než se tvar perfekta naučit zpaměti. Naštěstí u řady slov nám může pomáhat intuice, nebo slova odvozená z latiny, případně notoricky známé latinské výroky.

Snad téměř každý (včetně mnoha nelatinářů) zná slavný Caesarův výrok:

Vēnī, vīdī, vīcī. = Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem.

Je to skvělý příklad použití latinského perfekta a současně je to i vynikající pomůcka k zapamatování perfektního kmene tří důležitých slov. Bohužel, už ne každý ví, že se musí všechny slabiky v tomto sitátu vyslovovat dlouze. Pro nás je to důležité kvůli tomu, abychom si zapamatovali, že se perfektum u těchto slov tvoří dloužením kmenové hlásky.

Vēnī = od "veniō, īre, vēnī, ventum" (přijít, přicházet),

Vīdī = od "videō, ēre, vīdī, vīsum" (vidět),

Vīcī = od "vincō, ere, vīcī, victum" (vítězit, porážet);

Překládat je třeba perfektum (téměř) vždy dokonavě, tedy alespoň, pokud to v češtině jde. Toho dosáhneme většinou použitím vhodné předpony ke slovesu (do-, u-, za-, na-, apod.), nebo použitím dokonavého tvaru českého slovesa (přicházet - přijít). Příklady:

- trahō, ere, trāxī, tractum = táhnout, vléci; "trāxī" přeložíme např. jako "utáhnul jsem", nebo "zatáhnul jsem", nebo "dovlékl jsem" apod.

- aggerō, ere, gessī, gestum = přinášet (nedokonavá varianta), přinést (dokonavá varianta); "aggessī" proto musíme přeložit pomocí druhého slova "přinesl jsem".

U některých slov se nám ale nemusí podařit najít dokonavý způsob překladu, to nás určitě napadne u slovesa "být":

- "sum esse, fuī, -, futūrus", perfektum "fuī" přeložíme prostě "byl(a) jsem". (Pomlčka na místě 4. slovníkového taru znamená, že sloveso "esse" netvoří supinum, ale může tvořit tvar "futūrus" - o tom později.)

To, že my nemáme pro tento slovesný tvar adekvátní způsob překladu, ještě neznamená, že je to "nadbytečný" tvar. Rodilí mluvčí zde možná dokázali dokonavost rozlišovat. Pokud budeme psát svůj vlastní text, asi bychom se měli držet toho, v jakém čase je popisován (odehrává se) daný kontextuální celek. Můžeme si zkusit uvést příklady obou situací, na pomoc si vezmeme také výše zmíněný Caesarův citát. Ještě předtím si však doplníme znalost jednoho slovesného tvaru, který je složeninou slovesa "esse": "intersum, interesse, interfuī, -" = "být při tom".

Vēnī, vīdī, vīcī et amīcus interfuit. = Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem a přítel byl u toho. (Perfektu jsme zde dali přednost proto, že i kontext je dokonavý.)

Amīca pulchrē cantābat et ego intereram. = Přítelkyně krásně zpívala a já jsem byl u toho. (Kontext nedokonavého slovesného tvaru.)

Výklad tohoto učiva lze najít také v učebnici Špaňár-Kettner na stranách 134-136.

Indikativ perfekta pasiva (minulý čas dokonavý trpný)

Kvůli nárokům, které na nás klade kniha o Perseovi, již máme rozečtenou, zde ještě ponechávám výklad gramatiky indikativu perfekta pasiva (ind. pf. pas.). Zatímco ind. pf. akt., který už známe, se tvoří od 3. slovníkového tvaru,

"laudō, āre, āvī, ātum" - ind. pf. akt.: "laudāvī" "pochválil(-a, -o) jsem",

ind. pf. pas. je složený tvar, který obsahuje jmennou část utvořenou od 4. slovníkového tvaru (od "laudātum") a pomocné sloveso "esse" ve tvarech ind. préz. akt. (tedy "sum", "es", "est" atd.). Pozor, nestačí pouze měnit pomocné sloveso, je třeba dbát také na to, aby se koncovka jmenného tvaru shodovala s rodem podmětu pojícího se ke slovesu, a to podle 1. a 2. deklinace, např.

"laudātus sum" - ind. pf. pas. masc.: "byl jsem pochválen", ale
"laudāta sum" - ind. pf. pas. fem.: "byla jsem pochválena", nebo
"laudātum sum" - ind. pf. pas. fem.: "bylo jsem pochváleno", nebo v plurálu
"laudātī sumus" - ind. pf. pas. masc.: "byli jsme pochváleni" apod.

Otázka: Proč se tvar "laudātus sum" překládá minulým časem, když je pomocné sloveso v přítomném času?
Odpověď: Jde o složený slovesný tvar, ve kterém pomocné sloveso není primárním nositelem času! Všimnětě si jmenného tvaru "laudātus" - tento tvar sám o sobě je minulý přechodník trpný (participium perfekta pasiva), který lze do češtiny přeložit mj. jako "byv pochválený", nebo "ten, který byl pochválen". Když to vyjádřím zjedodušeně, ve tvarech indikativu perfekta pasiva je již jmenný tvar (laudātus) nositelem "minulosti", zatímco pomocné sloveso (sum) už má jen doplňující význam (spoluurčuje např. osobu a číslo).

Využít můžete také přehledy gramatiky, např. v učebnici Špaňár-Kettner vše najdete na straně 239 (první řádek tabulky na druhé části dvojstrany).

Supinum a specifika slovníkového tvaru sloves

Stručný přehled:

Sloveso pohybu + 4. slovníkový tvar na -umPřeklad
Veniō cantātum.Přicházím zpívat.
Pater mē cubitum mittit.Otec mě posílá ležet.

Podrobný výklad:

Supinum je zvláštní tvar slovesného substantiva, který v dnešní češtině nemá obdoby. Trochu zjednodušeně ho můžeme chápat jako nějaký druh infinitivu. Nezanikl ale zcela beze zbytku, jeho pozůstatky si ukážeme později.

Supinum I se používá obvykle ve spojení se slovesy pohybu a označuje cíl, účel či smysl pohybu. Pro překlad do češtiny nám stačí použít obyčejný infinitiv.

Veniō vōs monitum. = Přicházím vás napomenout.
Vēnātum eō. = Jdu lovit (na lov). Hodlám (chci) lovit.

Ve spojení se slovesem "eō" se může supinum používat také pro vyjádření modality, chtění, hodlání něco dělat = děj, který se ještě nekoná, ale teprve k němu dojde. Proto jsme předchozí ukázkovou větu mohli přeložit také jako "Hodlám lovit".

Supinum po slovesech pohybu se označuje také číslovkou jako supinum I. Latina má totiž ještě supinum II, které se tvoří pomocí koncovky "", tedy vlastně jakoby podle ablativu IV. deklinace. Vyskytuje se zpravidla jen u vybraných adjektiv, jako "facilis, e" (snadný), "difficilis, e" (nesnadný), "optimus, a, um" (nejlepší, skvělý), "mīrābilis, e" (podivuhodný), "incrēdibilis, e" (neuvěřitelný). Také u těchto adjektiv vlastně supinum II vyjadřuje dějové určení jejich adjektivního obsahu. Supinum II se vyskytuje jen u některých sloves (protože u jiných nemá smysl). Nejčastěji jde o tvary "factū" (ke konání, konáním), "dictū" (k povědění), "audītū" (k poslechu). Příklady:

Facilis factū = snadný k udělání (provedení);
mīrābile dictū = podivné k povědění = divná věc = div divoucí.

Velmi vzácně lze najít v latině také supinum III, které má dativní koncovku "-tuī" podle IV. deklinace. Například u Flavia Vopisca máme zachované slovní spojení "dignus memorātuī" = "hodný připomínání (toho, aby se o něm vypravovalo)". Ale to zde zmiňujeme spíše jen pro zajímavost. Pro studenta latiny je nejdůležitější znát především supinum I a jeho užití.

Supinum najdeme ve slovnících na posledním místě, jako čtvrtý slovníkový tvar:

"laudō, āre, āvī, ātum" - supinum: laudātum.

Ale pozor, v anglických slovnících, které často dnes používáme pro jejich snadnou dostupnost na internetu, bývá trochu odlišné řazení slovníkových tvarů sloves. Tak například na Perseovi můžeme najít Lewisův latinsko-anglický slovník, kde je pořadí tvarů uspořádáno s drobnou odlišností - tvar infinitivu prézentu aktiva je až na konci jako čtvrtý tvar, zatímco my ho máme v našich slovnících už na druhém místě. A místo supina zde najdeme tvar participia perfekta pasiva, který se od supina liší ve tvaru pro maskulina vlastně jen koncovým "-s" místo supinového "-m" - viz Lewisův anglický slovník:

laudō, āvī, ātus, āre; - "laudātus (a, um)" = "pochválený (á, é)".
Supinum I utvoříme záměnou koncového "-s" za "-m": laudātum.

Supinum se tedy, jak vyplývá z předchozího příkladu, používá také ke tvoření participia perfektu pasiva = v češtině jím rozumíme obvykle jmenný slovesný tvar utvořený z příčestí trpného, většinou s dokonavým významem. To je však už jiná kapitola gramatiky.

A nakonec ještě slíbená zmínka o historii supina v češtině a jeho pozůstatcích. Supinum se tvořilo od sloves pomocí koncovek "-c" nebo "-t". Pokud mělo sloveso v infinitivu dlouhou samohlásku, v supinu došlo k jejímu zkrácení, např.:

Starý infinitivSupinumDnešní infinitiv ovlivněný supinovým zakončením
spátispatspát
pécipecpéct
brátibratbrát

Příklad ze staré češtiny: Příde súdit živých i mrtvých. Pokud dnes řekneme větu "Jdu spat", může nám to připadat jako hovorová čeština. Ve skutečnosti však jde o správné použití zkráceného supinového tvaru "spat" po slovese pohybu "jdu".

Obsah

- Restituovaná výslovnost latiny

- Přehled skloňování substantiv všech deklinací

- Ablativ časový

- Prézentní slovesný kmen

- Indikativ perfekta aktiva

- Indikativ perfekta pasiva

- Supinum a specifika slovníkového tvaru sloves

Tato stránka slouží především k objasnění těch věcí, které potřebují naši zvýšenou pozornost. Vycházíme zde z praktických zkušeností výuky latiny a zohledňujeme hlubší pochopení učiva.

Prostor je zde dán také vašim připomínkám, dotazům a žádostem o vysvětlení, které často poukazují na jevy, které vyučující ze svého pohledu pokládá za samozřejmost, zatímco pro žáky mohou být něčím zcela novým a neznámým.

 © 2008-2019  |  KONTAKT: provaznik.martin@seznam.cz