Internetové stránky (nejen) pro potřeby výuky latiny na Stojanově gymnáziu na Velehradě

[verze MS Word]

Česká latinsky psaná literatura

Přepracování článku „Latina v českém prostředí“ (Lubor Kysučan, Variae historiae antiquae, České Budějovice 1997).

Poprvé latina proniká na naše území (pokud neuvažujeme přítomnost římských legionářů na Moravě ve 2. stol. po Kr.) s křesťanskými iro-skotskými, italskými a franckými misiemi v 8. - 9. stol. Na Velké Moravě a v ranně přemyslovských Čechách byla latinská kultura na čas oslabena působením staroslověnské vzdělanosti v 10. a 11. století. Avšak definitivní vypuzení staroslověnských mnichů ze Sázavského kláštera v roce 1097 znamená vítězství latinské vzdělanosti a je výrazem příklonu našich zemí k západní Evropě1. Z nejstarších dob pocházejí doklady o existenci latinské školy na Budči, v níž - podle první staroslověnské legendy o sv. Václavu - se učil latině i kníže Václav. V našich zemích vrcholí latinská kultura ve 12. - 13. století. Nejstarší latinsky psanou literaturu v Čechách představují hlavně
- právní dokumenty: např. Decreta Bracislai (Nařízení Břetislavova).
- literatura hagiografická: kázání (homilie); legendy: hlavní václavská legenda Crescente fide a ludmilská legenda Fuit in provincia Bohemorum, z obou pak čerpá nejvýznamnější Vita et passio sancti Venceslai et sancte Ludmile ave eius neboli Kristiánova legenda.
- historiografie: nejvýznamnější z hlediska české i evropské latinské literatury je Kosmova Chronica Boemorum, nižší uměleckou úroveň má Kanovník vyšehradský; doplnění Kosmovy kroniky o zhodnocení významu slovanské liturgie přináší v latině Mnich sázavský.
- dramatická tvorba: officia jsou liturgické slavnosti spojené s velikonočními svátky - Ordo ad visitandum sepulchrum (Řád navštívení hrobu božího) neboli Svatojiřské officium.

Od 14. století je latina postupně ve státní správě i literární tvorbě vytlačována živými zemskými jazyky - češtinou a němčinou. Latinskou historiografii vrcholného středověku reprezentuje zvláště Chronicon Aulae RegiaeZbraslavská kronika, jíž dal konečnou podobu Petr Žitavský. Hagiografii zastupují legendy o českých světcích; Legenda aurea italského autora Jakuba de Voragine; legenda o sv. Prokopu Vita maior. Duchovní díla zastupuje např. prozaická rýmovaná skladba Koldy z Koldic De strenuo milite (O srdnatém rytíři).

Karel IV. kromě sepsání svého životopisu Vita Caroli podporoval vznik dalších kronik, z nichž za zmínku stojí kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, měl vliv na právnickou literaturu (Majestas Carolina), s jeho jménem je spojena sbírka mravních sentencí (Moralitates) i latinská legenda o sv. Václavu.

V duchovní lyrice stojí za zmínku Vojtěch Raňkův z Ježova či Jan z Jenštejna. S okruhem, který se formuje okolo pražské univerzity, souvisí tvorba Bartoloměje z Chlumce zvaného Claretus. Velký podíl na rozkvětu literatury měl kancléř Karla IV. Jan ze Středy.

Díky své dominanci měla latina značný vliv na slovní zásobu i stylistickou podobu staré češtiny. Literární forma staré češtiny se přímo utvářela pod latinským vlivem. Z oblasti syntaxe se v češtině působením latiny rozvíjela vazba akuzativu s infinitivem, vazba dvojího akuzativu a opisné pasívum. Četné jsou rovněž různé kalky utvořené podle latinských slovních modelů (např. misericordia > milosrdenství). Nejvýrazněji a nejtrvaleji se však projevil vliv latiny v české slovní zásobě. Latina obohatila české lexikum v mnoha významových okruzích, zejména v oblasti náboženské terminologie (crux > kříž, claustrum > klášter, praepositus > probošt), školské a intelektuální terminologie (ūniversitās > univerzita, schola > škola), přírodního názvosloví (pāvō > páv, persica > broskev) a materiální kultury (camīnus > komín, sedīle > židle). Tato nejstarší vrstva latinských výpůjček se plně asimilovala do systému staročeského hláskosloví a prošla všemi následnými jazykovými změnami, takže její latinský původ je dnes jen obtížně rozpoznatelný.

Výraznou osobností 15. století byl Jan Hus, jenž latinsky napsal např. De ecclesia, Questio de indulgenciis (Rozprava o odpustcích) či De ortographia bohemica (O českém pravopise). V husitské literatuře byla latina zastoupena minimálně, např. v podobě Pange, lingua, gloriosi. Latinsky psal také Vavřinec z Březové (Chronicon – husitská kronika).

Další z vrcholů latinské kultury v našich zemích souvisí s rozvojem humanismu. Humanisté příslušející k protestantskému i katolickému táboru pěstují paralelně tvorbu latinskou i českou, velké oblibě se těší zejména příležitostné básnictví. Styl humanistické češtiny se všemi svými složitými periodami a stylistickými ozdobami se utváří přímo pod vlivem znovu prosazované ciceronské latiny, současně do češtiny proniká další silná vrstva slov latinského i řeckého původu.

Za zakladatele latinského humanismu u nás je pokládán Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, autor děl moralizujících, politických i didaktických. Větší ohlas zaznamenal Jan Skála z Doubravky (Dubravius) latinskou veršovanou skladbou Theriobulia (Rada zvířat), hospodářským spisem De piscinis (O rybnících) či latinskými dějinami Čech. V 16. století působila řada latinsky píšících básníků (Matouš Kolín z Chotěřiny, Šimon Ennius, Pavel Litoměřický z Jizbice, Alžběta Jana Westonia). Jan Campanus Vodňanský napsal drama z českých dějin Bretislaus a podle Hájkovy kroniky báseň Cechias. Zastoupena je i historiografie (Prokop Lupáč z Hlaváčova), přírodověda (Adam Zalužanský ze Zalužan), právo (Jan Kocín z Kocinétu).

Teoretické úvahy o významu latiny stejně jako praktické příručky k jejímu studiu (gramatika, oblíbené učebnice Ianua linguarum a Orbis pictus) pocházejí od všestranného Jana Amose Komenského (jeho rozsáhlé dílo zpracovávají všechny učebnice).

S latinou je úzce spjato i katolické české baroko, jak to dokládá vysoký počet kancionálů, modlitebních knih, kázání. V piaristických a jezuitských řádových gymnáziích byla výuka latinského jazyka na vysoké úrovni, o čemž svědčí množství zachovaných školních her. Latina si podržuje rozhodující postavení i ve vědě - v latině vznikla nejen Balbínova Obrana (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica), ale ještě na počátku 19. století např. i Dobrovského Mluvnice staroslověnštiny (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris). Ještě na sklonku 18. století se v latině vedly i záznamy o meteorologických pozorováních z pražského Klementina.

Nacionálně orientované 19. stol. znamená vzestup společenské role češtiny a němčiny, latina se - podobně jako jinde v Evropě - stává akademickým předmětem vyučovaným na gymnáziích a univerzitách. Vysoká úroveň vzdělanosti se příznivě projevila i v českém školství. Tradice vyspělého humanitního školství v našich zemích přetrvává až do roku 1949, kdy destruktivní zásahy Zdeňka Nejedlého rozbily osvědčený model osmiletého gymnázia a přizpůsobily celý vzdělávací systém nové politické moci. Teprve v posledních letech se české školství vrací ke svým dobrým tradicím, které se zrodily už v rámci habsburské monarchie.

Z vědeckého hlediska se latině věnuje klasická filologie, která se v našich zemích rozvíjí od poloviny 19. století, o její aktivní užívání se zasazují neolatinisté, z nichž mnozí dosáhli evropské proslulosti2. Nejvýznamnějším z nich byl brněnský hudební skladatel Jan Novák, který proslul nejen vlastní latinskou poezií (např. Suaviloquia), ale zejména vokálními skladbami na texty klasických latinských autorů. Zhudebnil některé Catullovy básně, čtvrtý zpěv Vergiliovy Aeneidy ho inspiroval k vytvoření kantáty Dido. Od roku 1968 žil v exilu v Německu a v Itálii, kde byla jeho díla s úspěchem představována při latinských hrách. Latinskými překlady proslul brněnský klasický filolog Jan Šprincl (přeložil do latiny díla Karla Čapka a Otokara Březiny). Nápaditou latinskou poezii dnes tvoří pražský historik umění a básník Eugen Brikcius (sbírka Cadus rotundus - Sud kulatý), originalitou a citlivostí se vyznačuje rovněž původní latinská i překladová tvorba olomouckého básníka a novi­náře Mojmíra Hanuše.

Poznámky

1) Soužití latinské a staroslověnské kultury na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách si nesmíme představovat jako nějakou urputnou konkurenci, nýbrž otevřenou symbiózu, obohacující duchovní rozvoj našeho utvářejícího se národa. Konflikt, k němuž nakonec mezi nimi došlo, nevyplýval ze vzájemných neshod, nýbrž z vývoje mezinárodní politiky, určované rozkolem mezi západní (katolickou) a východní (pravoslavnou) církví.

2) I u nás si získaly své místo novolatinské akce – semináře živé latiny se pořádaly v Karlíku u Prahy, v Brně aj.

Pro maturanty

K maturitní otázce Česká latinsky psaná literatura si připravte podle svého zájmu či zaměření, případně podle toho, co jste četli, přehled významných latinsky píšících osobností a zástupců jednotlivých období. Ke každému období dějin české latinsky psané literatury byste měli být schopni uvést jeho stručnou charakteristiku, sami si ale můžete vybrat, na co dáte důraz - které téma, dílo nebo autora rozeberete důkladněji. Není nutné probírat všechny latinsky píšící autory nebo díla, která jsou zde zmíněna. Tuto otázku je vhodné kombinovat s literaturou v rámci maturitních okruhů z jazyka českého.

NASTAVIT JAKO HOMEPAGE  |  KONTAKT: provaznik.martin@seznam.cz