Internetové stránky (nejen) pro potřeby výuky latiny na Stojanově gymnáziu na Velehradě

[verze MS Word]

Latina v průběhu staletí

Mgr. M. Psíková

Latina byla jazykem Latinů a Sabinů a prostřednictvím Etrusků se stala jazykem celé Stř. Itálie. Po svržení Etrusků v 6. století před Kristem ji sami Římané začali šířit do celé Itálie a jak rostla říše, šířila se latina do dalších částí Evropy, Afriky a Asie. Tato situace trvala po celou dobu římské nadvlády.

Ke změnám došlo ve 3. století po Kristu, protože nastala krize impéria a kulturní centra se začala přesouvat i mimo Itálii. Spojovacím článkem dalšího kulturního rozvoje se stalo křesťanství, které se od 4. století stalo náboženstvím státním a v západní části říše se stala Latina jeho oficiálním jazykem.

Tím, jak pronikala na různá území, začala vytlačovat jazyky původní a začala se tak uplatňovat v dvojí podobě:
 1)    jako jazyk literární, školský a úřední
 2)    jako jazyk lidový (vulgární), který postupně převáží nad prvním stupněm a stane se tak základem románských jazyků. Právě zde se stává mezníkem období 4. – 6. století. V této době dochází k zániku klasického římského rétorského školství, proto se ztrácí i znalost spisovné formy latiny. Postupně tak rostla potřeba vytvoření nové spisovné formy a reformy výuky.

To vše vyvrcholilo v 9. století tzv. Karolinskou renesancí. Tehdy došlo k nápravě pravopisu a výslovnosti, obnovuje se literární podoba latiny hl. na základě tzv. VULGATY a starších křesťanských autorů. V psané podobě tak bude poměrně jednotná, ale lišit se bude od klasické latiny výslovností a slovní zásobou. Dále bude šířena školami, které vedla právě církev. Tato (středověká) latina se stala jazykem vzdělanců a literárních textů a také plnila důležitou dorozumívací funkci uvnitř státní a církevní správy.

V období humanismu byla středověká latina považována za barbarskou a nastal tak programový návrat ke klasickým autorům. Preferováni byli Cicero a Vergilius. Tato latina se sice hlásila ke klasickým vzorům, ale stále zůstala proměnlivá podle autorských individualit. Stále tak zůstala jazykem literárním a v této podobě přešla i do období baroka.

V baroku se už velmi projevoval konkurenční vliv národních jazyků a tak se nejdéle udrželo její užívání na univerzitách, u vzdělanců a hlavně v církevní administrativě. Zde je jediným jazykem až do současnosti.

V moderní době zůstala jazykem stále hojně vyučovaným na školách z důvodu pochopení systému jazyka a také proto, že její znalost je nutná při studiu dalších oborů humanitních (literatura, historie, teologie, filozofie) i přírodovědných. V přírodních vědách byla její znalost nutná k tomu, aby se spolu s řečtinou mohla stát základem pro vznik mezinárodní vědecké terminologie.

Nejčastější proměny latinského jazyka:

Pravopis:
 >   AE, OE - kolísá s E ( coelum – celum)
 >   I – E (intellego – intelligo)
 >   I – Y (silva – sylva)
 >   O – U (mundus – mondus)
 >   H – C – CH (mihi – michi) navíc H se často na počátku slova vypouští (hora – ora)
 >   I – J, popř. G (Iesus – Jesus)
 >   PH – F (philosophia – filosofia).

Tvarosloví – SUBSTANTIVA – změna rodu, čísla, dvojnost skloňování.

ADJEKTIVA – nepravidelné stupňování nahrazeno pravidelným tvarem, častěji opisné stupňování, u superlativu a komparativu jiné vazby.

VERBA – kolísavé časování, posunutí časů participií, nerozlišují přesně deponentní slovesa.

Slovní zásoba – pronikají prvky nejprve hlavně z řečtiny, pak i hebrejštiny a v pozdějších dobách i z germánských a slovanských jazyků.

Jiné prameny

Kvalitní a pěkně zpracovaný článek od L. Kysučana: Latina v dějinách evropské kultury (in: Variae historiae antiquae (České Budějovice 1997), str. 5 - 17).

Můj velmi hutný přehled vývoje latinského jazyka.

NASTAVIT JAKO HOMEPAGE  |  KONTAKT: provaznik.martin@seznam.cz